Joža Dostál – Na saních

Josef (Joža) Dostál (1894-1970) - Veterinář, malíř, propagátor lidové kultury Rodák z Podivína. Rodina podporovala jeho zájem o přírodu, lidovou kulturu Podluží a výtvarné nadání. Přání studovat malířství, v němž mu byl vzorem hlavně Joža Uprka, však narazilo na nesouhlas otce. Po maturitě (1912) se proto rozhodl pro studium veterinární medicíny, jež zahájil 1913 na Vysoké škole zvěrolékařské ve Vídni. 1914 odešel na frontu a bojoval v rakouské armádě na území Rakouska, Haliče, Uher a Itálie. Studia dokončil 1919–22 na nově založené Vysoké škole zvěrolékařské v Brně, kde byl promován titulem MVDr. 1922–24 působil jako asistent prof. Antonína Klobouka na buiatricko-porodnické klinice. 1924 byl přijat na místo zvěrolékaře Městských ústředních jatek v Brně, kde pracoval na úseku hygieny masa až do odchodu do důchodu (1957). Patřil k předním propagátorům výroby tzv. přednostního mléka pro zdravou dětskou výživu. Na služebních cestách po Evropě se 1935 inspiroval k založení Ústavu města Brna pro zkoumání potravin a surovin živočišného původu. Prostředí jatek zdokumentoval humorně i sarkasticky na několika črtách, kresbách a malbách či karikaturách. Joža Dostál znalcem rodného Podluží a známým sběratelem. Pořizoval systematicky a po dlouhou dobu vlastní dokumentaci jednotlivých jevů tradiční lidové kultury. Jednalo se např. o kresby dokladů z terénu a z muzejních sbírek, které prokázaly jeho výtvarné nadání, dále vlastní i získané fotografie, opisy archivních pramenů a písemné záznamy výpovědí pamětníků. Vytvořil podrobný obraz zejména lidového oděvu a shromáždil důležitý materiál ke studiu lidové architektury, výtvarného projevu i zvykosloví. Kromě sedmnáctistránkové úvahy s linoryty s názvem Soumrak moravského Podluží (1944) publikoval v odborných a vlastivědných časopisech články, z nichž byla většina věnována podlužáckému kroji a jeho doplňkům. Mimo jiné například tyto statě vydané v časopise Malovaný kraj: Šňůrování podlužáckých nohavic (1947), Kožuchy na Podluží (1947), Kožené a látané nohavice na Podluží (1948), Podlužanky vyšívají (1948), Popišme důkladně naše kroje (1949), Šuby a mendíky na Podluží (1959) a mnoho jiných.

Právě tento linoryt již potvrzuje, že Joža Dostál si při zachycení výjevů z lidového prostředívelmi pozorně a detailně všímal vyšívaného ornamentu jednotlivých krojových součástí.

Kožichy se nosily jak na neděli, tak na všední den, a to bez rozdílu stáří a sociálního postavení. Všeobecně jsou kožichy velmi starodávnou součástí lidového kroje a jsou nejen nezbytným, ale i velmi praktickým a malebným jeho doplňkem. 

Střihově je u „dubeňáku“ lopatková partie spuštěna hluboko dolů. Rovnoběžně s ní je ozdobným stehem ze zad vykrojen širší pás, zvaný „řemen“. Ve výšivce mezi těmito pásy a často i v nich zaujímá dominující postavení podlužácký tulipán. Jednoduchý a zprvu jen skromný tulipánek se vyvíjel časem do forem stále bohatších, bujnějších, až nakonec dospěl k téměř barokní podobě s rozmanitými okrasnými přídavky, špičatými i zaoblenými výběžky a různě utvářenými tyčinkami. K tomu přistupuje na Břeclavsku i kytička, z níž tulipán vyrůstá, zpravidla složená ze dvou až čtyř stylizovaných růží. 

Na Podluží byla vedle ojedinělých roztroušených menších kožešnických dílen tři hlavní střediska: Podivín, Lanžhot a Hodonín. Právě lanžhotskému a podivínskému lidovému kožešnictví věnoval autor dlouholetou badatelskou pozornost a jeho statě s bohatým doprovodným materiálem jsou neocenitelnou etnografickou pramennou základnou.