Joža Dostál – Před žudrem

Josef (Joža) Dostál (1894-1970) - Veterinář, malíř, propagátor lidové kultury Rodák z Podivína. Rodina podporovala jeho zájem o přírodu, lidovou kulturu Podluží a výtvarné nadání. Přání studovat malířství, v němž mu byl vzorem hlavně Joža Uprka, však narazilo na nesouhlas otce. Po maturitě (1912) se proto rozhodl pro studium veterinární medicíny, jež zahájil 1913 na Vysoké škole zvěrolékařské ve Vídni. 1914 odešel na frontu a bojoval v rakouské armádě na území Rakouska, Haliče, Uher a Itálie. Studia dokončil 1919–22 na nově založené Vysoké škole zvěrolékařské v Brně, kde byl promován titulem MVDr. 1922–24 působil jako asistent prof. Antonína Klobouka na buiatricko-porodnické klinice. 1924 byl přijat na místo zvěrolékaře Městských ústředních jatek v Brně, kde pracoval na úseku hygieny masa až do odchodu do důchodu (1957). Patřil k předním propagátorům výroby tzv. přednostního mléka pro zdravou dětskou výživu. Na služebních cestách po Evropě se 1935 inspiroval k založení Ústavu města Brna pro zkoumání potravin a surovin živočišného původu. Prostředí jatek zdokumentoval humorně i sarkasticky na několika črtách, kresbách a malbách či karikaturách. Joža Dostál znalcem rodného Podluží a známým sběratelem. Pořizoval systematicky a po dlouhou dobu vlastní dokumentaci jednotlivých jevů tradiční lidové kultury. Jednalo se např. o kresby dokladů z terénu a z muzejních sbírek, které prokázaly jeho výtvarné nadání, dále vlastní i získané fotografie, opisy archivních pramenů a písemné záznamy výpovědí pamětníků. Vytvořil podrobný obraz zejména lidového oděvu a shromáždil důležitý materiál ke studiu lidové architektury, výtvarného projevu i zvykosloví. Kromě sedmnáctistránkové úvahy s linoryty s názvem Soumrak moravského Podluží (1944) publikoval v odborných a vlastivědných časopisech články, z nichž byla většina věnována podlužáckému kroji a jeho doplňkům. Mimo jiné například tyto statě vydané v časopise Malovaný kraj: Šňůrování podlužáckých nohavic (1947), Kožuchy na Podluží (1947), Kožené a látané nohavice na Podluží (1948), Podlužanky vyšívají (1948), Popišme důkladně naše kroje (1949), Šuby a mendíky na Podluží (1959) a mnoho jiných.

Podlužácká stavení byla vždy obrácena průčelím do ulice, před nimi zahrádka plná květin a na dřevěné konstrukci se pnula vinná réva. Ulička uprostřed zahrádky se nazývala dolník a byla opatřena dřevěnými lavičkami, na nichž sedávali zejména starší lidé. Původní zahrádky byly ohrazeny plotem. V první polovině 20. století se stal již nejrozšířenějším plotem tzv. hontový – z řezaných latěk v horní části ozdobně vyřezávaných. 

U domovních dveří bývaly přistavěny zděné výstupky zvané žudra, v Tvrdonicích, Kosticích i Lanžhotě jim říkali též žebráčny, vyzdobené pestrým podlužáckým ornamentem. Vchodové dveře bývaly těžké, dubové, obyčejně tmavých barev, zdobené řezbou místního lidového umělce.